První vlna nepřišla jako varování. Přišla jako rozsudek. Holub sedící na ramenou jedné ze soch se změnil v mrak peří. Vybuchl. Jeho překvapené poslední holubí vydechnutí ani nedoznělo. Vlna si ho prostě vzala. Zmizel. Ema neměla čas přemýšlet. Výboj tlačil před sebou vše co mu stálo v cestě a sprška štěrku svištěla vzduchem rychleji než její nadávky, když se skluzem skryla za podstavec velké sochy. Kus odštíplého kamene ji zasáhl zboku do spánku. Teplá kapka si našla cestu po tváři. Jestli se z toho dostanu, bude z toho výborná jizva, pomyslela si. Přímo výstavní. Celej zasranej Harry Potter. Ušklíbla se. A skočila. Druhá vlna ji jen těsně minula. Ema dopadla, přikrčila se a pak ho konečně uviděla — stál v protisvětle staré lampy, kapuci naraženou hluboko do obličeje, v ruce kovovou hůlku napřaženou jejím směrem. Držel ji jako nástroj, ne jako zbraň — klidně, profesionálně, jako někdo kdo tohle dělá rutinně každý den. Vzduch kolem něj se jemně chvěl jako nad rozpáleným asfaltem — jenže byl listopad a historické dláždění bylo tak akorát nepříjemně studené. Sevřela rudou hůlku pevněji. Vyhlazené dřevo bylo v dlani teplejší než mělo být, vůně starého ořechu a něčeho pod tím co nedokázala pojmenovat, a z hloubky přišla ta sotva znatelná vibrace — poznávalo ji, jako vždy. Vltava pod starým kamenným mostem šuměla svou staletou vodní symfonií a ten člověk si do toho šumu sahal pro energii jako do zásuvky. Vykročila ze stínu a švihla. Minula. Svatý Mikuláš přišel o kus své úctyhodné berly. Muž odpověděl — výboj ji minul o dlaň, Ema odskočila. V pádu ještě mávla rukou nazdařbůh směrem, kde tušila postavu a samozřejmě opět nepřesně. Ale s účinkem — trefila dlažbu těsně u špiček kožených bot neznámého. Dlažební kámen u okraje prasknul a muž reflexivně ukročil zpátky přímo do dřevěných zábran opravované části mostu — stará lať, staré šroubení — vše s unaveným prasknutím povolilo. Výkřik. Jeden. Krátký. Pak ticho a řeka dole. Než zmizel, jeho pohled nesklouznul na ni — sklouznul na most, na kameny, kde ještě před chvílí stál. Nebylo to krásné vítězství. Byla to náhoda — ošklivá, surová, naprosto nezasloužená. Ale pro dnešek to stačilo. Vstala a otřela si koutky úst. Kovová chuť krve a prachu — jako rez z kolotoče, na který jste lezli jako děti. A když jste pak spadli obličejem dolů.Z ulice dolehl zvuk kroků. Rychlých. Koordinovaných. Víc než jeden pár. „Jasně... Znova se ptám — kde jsou doprdele všichni japonci?“ utrousila skrz zaťaté zuby a vyběhla na opračnou stranu. Její kroky vedly k tunelu pod Vítkovem. A jejich neochvějně za ní.